26. 9. 2008

Mladší paleolit: magdalénien


Nebylo by na místě, představovat si naše země mimo doby hlavních kulturních boomů jako pustou a neobydlenou krajinu. Dokonce i v dobách nejrozsáhlejšího zalednění poslední doby ledové se na našem území nacházely alespoň krátkodobé stanice, jejichž existenci dokládají četné nálezy kamenných nástrojů.
Zatímco ve zlaté pavlovienské éře tradice aurignacienu ve stínu pavlovienu přežívala pouze okrajově, po jeho doznění se na okrajích pahorkatin opět začínají rozrůstat rozsáhlá sídla tzv. epiaurignacienu. Tzv. epigravettien pak v blízkosti vodních toků skromněji pokračuje modifikovanou verzí dříve dominantního stylu.
Asi před 15 tis. lety se na našem území ve stále ještě krutých podnebních podmínkách odeznívající poslední ledové doby (ústup ledovce započal okolo r. 15 000 BC) objevuje nová kultura magdalénienu, vývojově nenavazující na zdejší předchozí osídlení, které v době vrcholného glaciálu úplně mizí. Její nositelé přišli ze západu a k obývání vyhledávali převážně jeskyně. Byla to západoevropská, později i středoevropská kultura - druhá civilizace obrovských rozměrů, stáří 17 tis. - 11 tis. let pojmenovaná podle jeskyně La Madeleine v Dordogni ve Francii. Objevuje se po největším ochlazení poslední doby ledové v západní Evropě, kde vyrůstá z epigravettienských základů a stává se dominantní kulturou. Je to kultura, která je velice úzce provázána především se soby a koňmi a jejich lovem. Je to typická, úžeji specializovaná lovecká kultura arktického typu.
Okolo r. 15 000 BC expanduje tato kultura i do střední Evropy (nepronikla do Británie a Itálie) a zastavuje se až v Polsku, na Moravě a v Rakousku. Magdalenien je na Moravě, osídlené nejspíš z Podunají, převážně spojen s jeskynním osídlením, v Čechách, osídlených proudem ze středního Německa přes Podunají, převažují stanice ve volné krajině. Vždy však v blízkosti tekoucí vody. Na našem území se magdelénská kultura objevuje asi po dobu jednoho a půl tisíciletí. Podle pylové analýzy tomuto období odpovídá převážně otevřená krajina, ovšem již opět s výskytem dřevin, zejména borovice, břízy, olše a vrby.
Magdaléni měli v oblibě rozlehlé portálové jeskyně. Nálezy máme například z jeskyní Kůlna a Pekárna v Moravském krasu, který byl díky četným krasovým jevům pro tuto kulturu jednou z nejvhodnějších lokalit. Využívaly se hlavně v zimě, ovšem nikoli k přímému obývání, ale spíše jako chráněné místo pro „vestavbu“ vlastních obydlí, o jejichž struktuře toho ale příliš nevíme. Krajinné prvky jako jsou úzká údolí, krasové propadliny nebo říční brody magdaléni využívali a přizpůsobovali k hromadnému lovu zvířat, který je dlouhodobě zásoboval jak potravou, tak i potřebným materiálem. Existuje teorie, podle které se při nahánění sobů využívaly umělé majestátní kamenné sloupy, jimž se sobi vyhýbali, a které tak byly vhodnými nástroji regulace migračních koridorů. Celý život těchto lidí byl spjat se stádními zvířaty a formoval jejich kulturu.
Na nalezištích se mezi výrobky z parohu objevují harpuny, vrhače oštěpů a speciální hroty s rýhou pro vsazení mikrolitů, z kostí se vyráběly četně nalézané jehly s oušky, které vypovídají o nové technologii výroby oděvů - šití. Známé jsou i magdalenské kahany, škrabadla, rydla a vrtáky, složené píšťalky a kopí s krevní rýhou, jakož i první nálezy jantaru, dokládající jeho transport Evropou. V oblasti umění se opět objevují ženské sošky, jejichž provedení bývá často hodně abstrahováno, tentokrát s uniformní vizáží s vystrčenými zadečky. Pohřby z tohoto období u nás nalezeny nebyly. Z lokality v Polsku je doložen, pravděpodobně rituální, kanibalismus.
Ale i přes toto pro nás nepříliš povznášející zjištění je třeba konstatovat, že magdalénien představuje v mnoha ohledech kulturní vyvrcholení paleolitu, zvláště ve výtvarném projevu, kde se projevilo na jedné straně jak obdivuhodným naturalismem, tak, na straně druhé, i umělecky vyspělou stylizací. Přejímá v západní Evropě tradici tamních předchozích kultur a pokračuje v tvorbě monumentálních jeskynních maleb, jejichž výskyt je soustředěn na území Iberského poloostrova a dnešní Francie. Některé jsou dnes ovšem přístupné pouze vstupy pod hladinou moře.
Všechny tyto malby jsou tím nejcennějším svědectvím magdalénienu o sobě samém, jež se nám zachovalo. Má se za to, že jejich motivaci je třeba velmi pravděpodobně hledat v duchovní sféře. O jejich mystickém určení svědčí mimo jiné i jejich špatná přístupnost. Bezpochyby nešlo o výzdobu běžně obývaných prostor, spíš souvisely se šamanistickou technikou komunikace s duchy, ačkoli identifikovat přesně představy, které k nim konkrétně vedly, není možné. Malovala se hlavně atraktivní zvířata jako například už mizející či tehdy dokonce v Evropě vyhynulý mamut.
Jednou z nejznámějších lokalit nálezů těchto maleb je jeskyně Lascaux v jižní Francii. Obsahuje více než 300 obrazů koní, nosorožců, lvů, jelenů, bizonů a mamutů, jednotlivě nebo ve stádech. Nástropní malby jsou téměř tři metry vysoko, takže je jasné, že na jejich zhotovení bylo nutno pracovat z lešení. Byly popsány jednotlivé druhy živočichů i stanoveno pořadí, v jakém malby vznikaly. Zjistilo se, že jako první byli malováni koně, zatímco ostatní zvířata - pratuři, jeleni a bizoni - byla doplňována postupně. Linie maleb jsou pevné, malíři se smyslem pro hloubku obrazu dokonce používali stínování. Předem si připravovali stěny jeskyně škrábáním, aby obrazy lépe vynikly. Malovalo se štětcem ze srsti barvou smíchanou z tuku a přírodních minerálů. Malby v této i dalších jeskyních (Chauvet, Altamira) překypují životností zobrazených scenérií i osobitými styly umělců.
U nás se naproti tomu v umění rozvinula pouze linie drobné plastiky a rytiny. Vzácné je spojení několika figur do kompozice; takovým unikátem jsou rytiny na koňských žebrech nalezené v jeskyni Pekárně v Moravském krasu: pasoucí se koně a souboj bizonů. Je ovšem třeba doplnit, že magdalénská civilizace nezasáhla na naše území tak významně, jak by si archeologie mohla přát. Stanice byly u nás spíše krátkodobé, často ve volné krajině, vše ve znamení dlouhodobého sledování stád.
Předměty uměleckého charakteru, zvláště rytiny na deskách břidlice, zanechal Magdalénien i v Čechách, rovněž v krasu. Jednotlivé lokality se nacházejí rozptýlené takřka po celém území, na rozdíl od situace na Moravě, kde se téměř všechna naleziště koncentrují v Moravském krasu. Z Českého krasu pocházejí nejbohatší kolekce jak z jeskynního sídliště (z Děravé jeskyně u Tmaně poblíž Berouna), s dvojím osídlením, tak i ze sídliště pod širým nebem v Hostimi, odkud je znám podobný půdorys stanovitého obydlí, jaká se z té doby nacházejí ve Francii. Kromě bohatého naleziště štípaných artefaktů se v Hostimi nalezly i početné soubory makrolitické valounové industrie, kamenných misek, barviv nebo kolekce desek s rytinami koní a sobů.
Z výběru materiálů k výrobě kamenných nástrojů je zřejmé, že ve vyspělém mladém paleolitu se některé atraktivní, kvalitní a esteticky působivé suroviny staly jedním z důvodů společenských kontaktů i se stovky kilometrů vzdálenými skupinami a některé výrobky z nich prestižní záležitostí. Jak ale přesun těchto materiálů probíhal, je těžké uhodnout, protože indicií je málo. Skupiny byly v pohybu a jistě se mezi sebou setkávaly, bohužel jak o těchto „obchodech“, tak i o dalších zajímavých skutečnostech ze života v magdalénienu můžeme jen spekulovat, případně hledat paralely ze života současných kultur podobného zaměření.
K datování všech prehistorických kultur je třeba poznamenat, že je ještě čeká určitá korekce. Vychází totiž z absolutních hodnot zjištěných měřením C14 v organické hmotě. Jeho tvorba však bohužel neprobíhá lineárně v čase, protože závisí na sluneční aktivitě, jež rovnoměrná není. Názory na tvar křivek, jež mají naměřené hodnoty po zavedení této další proměnné zasadit do reality, se však teprve vyvíjejí a proto je zatím u těchto kultur, oproti uváděným datům, možné konstatovat pouze pravděpodobně vyšší stáří (u magdalénienu asi o tři tisíciletí).

Žádné komentáře: