Mladší paleolit: gravettien - pavlovien

Kultury mladšího paleolitu, tedy období zhruba mezi 40 tis. a 11 tis. lety BP, se v Evropě začínají rozvíjet v počínajícím posledním teplejším výkyvu poslední doby ledové. Jejich tvůrcem je Homo sapiens sapiens, tedy současný člověk, jenž v této době osidluje rovněž i Ameriku a Austrálii. Na našem území mladší paleolit, kromě již zmíněného aurignacienu, postupně představují zejména dvě fascinující, na sobě nezávisle vzniklé kultury, které již u nás po sobě zanechaly podstatně více informací. Jsou to gravettien - pavlovien a magdalénien. V počátku tohoto období na naše území okrajově zasáhly i další kulturní okruhy, jako szeletien a jeho místní forma bohunicien, jež je však spíše možno chápat jen jako různé výrobní tradice kultury nesené pravděpodobně pouze neandertálci, lišící se v časovém i prostorovém měřítku.

Morava, klimaticky i komunikačně příznivější než Čechy, zaznamenává v této době postupný přírůstek obyvatelstva v podobě několika vln nově příchozích. Osídlení mladšího paleolitu vrcholí právě tady v podobě gravettienské kultury pavlovienu, nazvané podle jihomoravské obce Pavlov. Na dobu několika tisíciletí 30 - 19 tis. (vrchol spadá mezi 27 tis. - 23 tis. BC), v poměrně příznivých podmínkách poslední doby meziledové, kdy se na našem území rozkládaly jak sprašové stepi, tak místy i dobře prostupná lesní krajina, v níž rostly hlavně borovice, částečně smrk, břízy, i teplomilné dřeviny jako lípa a dub, s bohatstvím lovné zvěře, zejména stád mamutů, koní a sobů, vytvořili tito „lovci mamutů“ pod Pálavskými vrchy poměrně složitou loveckou společnost severské kultury rozšířené v celém pásu tehdy obyvatelné Evropy od západu až k Sibiři. Neví se přesně, odkud přišli, ale velmi pravděpodobně to bylo od východu. Usadili se ve zvláště příhodných regionech Moravy i jižněji, v Rakousku, v údolích velkých řek, okrajově jejich stopy nacházíme i v Čechách. Jejich kultura u nás trvala okolo deseti tisíc let, dále na východ se však její obdoba rozvíjí ještě i v době, kdy k nám již přichází kultura magdalénienu. Na jejich sídlištích se dočasně objevují kulturní novinky, později typické nejen pro mezolit, jako velmi jemné (mikrolitické) kamenné nástroje, ale dokonce až pro zemědělský neolit - nové technologie jako tkaní textilu, nebo broušení kamene. Moravské a rakouské lokality lze označit za nejstarší civilizační centra Evropy. Předními nalezišti jsou: Předmostí u Přerova, Dolní Věstonice a Pavlov.

 
Pavlovienská sídliště nejsou nikdy situována v jeskyních, jak tomu bývalo u předchozích osídlení. Lokality mají zcela záměrnou orientaci, jsou zpravidla umístěny nad vodním tokem, ve svahu s výhledem do krajiny, na tehdejších trasách tahů velkých stád zvěře. V okolí osad někdy bývají nalézány velké hromady mamutích kostí, uložených pravděpodobně jak z prestižních a mytologických důvodů, tak i jako zásoby paliva. Pavlovien je charakteristický bohatou kostěnou výbavou nejrůznějších ozdob, užitkových nástrojů a řady dalších předmětů. Objevují se mikrolitické kamenné nástroje, tj. skládání ostří hrotů z jednotlivých segmentů. Typickými výrobky jsou rydla, škrabadla, ojediněle bylo používáno broušení a vrtání kamene, naopak typické jsou kostěné kopáče, lopatky a drtiče. Nálezy dokladují znalosti technologií jako broušení kamene nebo tkaní textilu, které však nebyly rozvinuty k masovému používání. Pravděpodobně proto, že materiální situace to nevyžadovala nebo ani neumožňovala. Jejich plný rozvoj tak byl přenechán až holocénním kulturám.

Představme si život tohoto lidu neznámé mytologie, jak to umožňují nálezy širšího záběru popsaných lokalit. Podle kosterních nálezů se jednalo o harmonicky působící typy lidí s podlouhlými obličeji. Žili loveckým způsobem života, opakovaně však vyhledávali stejná zimoviště. Při letní migraci používali stany podobné indiánským teepee. Ke stavbě obydlí, která měla zimní, trvalý charakter, se zřejmě využívalo materiálů jako kameny a kosti mamutů k stavbě základů i stěn. Výběr záležel na lokalitě, sídla lidí této kultury byla rozeseta prakticky po celé Evropě a samozřejmě jiné podmínky a materiály byly k dispozici v Itálii, jiné na Ukrajině nebo ve Francii a je třeba brát v úvahu, že nálezy zahrnují období delší než deset tisíc let.

 
Půdorys staveb býval jak kruhový (na Moravě), tak i obdélníkový, základy pouze uložené na povrchu, někdy lehce zahloubené. Použité materiály se snad propojovaly hnětenou hlínou. Konstrukce střech byly dřevěné a izolované nejspíš drny a možná i rákosem, který mohl být také na většině lokalit v blízkosti řek snadno dostupný. Ví se rovněž, že vnitřek některých obydlí měl stěny vypletené z proutí a vymazané mazanicí, přes niž mohly viset buď kůže, nebo i textilie. V některých gravettienských lokalitách se však používalo i dřevo, které se s velkou pravděpodobností štípalo v podobě masivních prken rovnou ze stojících stromů. Našlo se i kamenné dláždění. Obydlí byla dostatečně velká a sloužila zároveň několika rodinám. Některé sídelní lokality byly využívány po tisíce let.

 
Oděv v gravettienu byl jemně pracovaný z kůží s bohatým zdobením našívaných korálků a výbavou spon a ozdob. Vyráběl se nejspíš technikou šití pomocí šídla a řemínků nebo šlach. Zdobený oděv měli muži, ženy i děti. Jak dokládají nálezy a jak i odpovídá velmi drsnému podnebí, musel mít obdobnou skladbu, jako je tomu u dnešních Inuitů. Pozoruhodná je bohatost zdobení nášivkami korálků z mamutoviny, zvířecích zubů nebo lastur. Používali rovněž rozmanitá přírodní barviva. Nové práce o charakteru gravettienských kultur přehodnocují dříve rozšířené názory a představují gravettience, jak si to plně zaslouží, jako civilizované lidi. Protože se jednalo o kulturu, která byla stále v pohybu, je jasné, že největší pozornost byla věnována předmětům osobní potřeby a nástrojům. Proto se lze domnívat, že osobní vzhled, úprava a prezentace, byly pro tuto kulturu jednou z nejdůležitějších priorit. Pavlovien překvapuje složitými, často z dlouhých vlasů upravenými účesy žen, které v gravettienu zdaleka nebyly pravidlem, v jiných evropských subkulturách byly obvyklé účesy krátké. Výpovědí o technologické i kulturní vyspělosti gravettienců jsou i mapy vyryté do mamutích klů, slonovinové kopí, vyrobené z uměle, chemicky narovnaného mamutího klu nebo první drobné keramické sošky, mezi něž patří jak překrásná zpodobnění zvířat, tak i známá Věstonická venuše zaujímající jedno z předních míst mezi ženskými soškami tohoto kánonu.

Pavlovienci byli velmi dobrými lovci a stopaři. Lovili hlavně drobnější zvěř, jako byli sněžní zajíci nebo lišky, ale i větší jako sobi nebo koně. Vyráběli však precizně vypracované a účinné zbraně, jimiž bylo velmi dobře možné usmrtit i největší kořist té doby, mamuta, jehož úspěšný lov dokládají obrovská množství nahromaděných mamutích kostí v okolí sídlišť. Chytání zvířat do vykopaných pastí možné nebylo z důvodu věčně zmrzlé půdy, která v létě rozmrzala maximálně do hloubky jednoho metru. Snad by šlo výjimečně využít k takovému způsobu lovu náhodné konfigurace terénu, ale to je vše. Do repertoáru pasivních nástrojů lovu naopak nejspíš patřily sítě a oka z rostlinných vláken, snad kopřiv. Pro dopravu materiálu v arktických podmínkách a s ohledem na situování sídlišť v krajině je logické přidat pavloviencům k základní výbavě i sáně, možná sněžnice a čluny. Víme také, že jejich společníky byli první domestikovaní vlci – psi.

 
Lidé pavlovienu žili v dostatku a pohodlí dobře izolovaných a vytápěných obydlí, v jejichž interiéru bylo možno odkládat oděv. Jedli dosyta a přitom opatřováním jídla trávili jen v průměru tři hodiny denně. Potravou bylo zejména maso lovených zvířat. Patřily k ní jistě i rostliny získávané sběrem, snad i vejce, trochu ovoce, oříšky a bobule, kořeny rákosu i houby a med. Vše pravděpodobně jen poskrovnu poskytované tehdejší drsnou krajinou. Maso různě upravovali s použitím přizpůsobených ohnišť, ale pravděpodobně v jamkách ohnišť i vařili. V jejich jídelníčku tedy nechyběla ani polévka. V těsném sepětí s přírodou, kterou v podstatě nenarušovali, využívali vše, co jim v hojnosti poskytovala. Znali ji dokonale, jejich život na ní byl plně závislý. Zejména zvířata byla zdrojem surovin, z nichž nic nepřišlo na zmar. Masem a kůžemi počínaje, vše včetně šlach, kostí a rohů bylo vítaným materiálem pro jak potřebné, tak i ozdobné výrobky. Znali i košíkářství. Každý člověk si sám musel vyrobit vše potřebné, dělba práce existovala jen v rámci rodiny, a přestože techniky používané při výrobě byly z praktických a snad i mytologických důvodů jednotné, a to v mnohém i v prostoru zahrnujícím celý kontinent, je na jednotlivých výrobcích jasně patrná snaha o individualitu, třeba i použitím zvláštních náhodně nalezených materiálů jako jsou zkameněliny nebo křišťál a podobně.

Někdy překvapivá kumulace ozdobných artefaktů, jako jsou například drobné mořské fosilní zkameněliny ulit, bývá vysvětlována buď jako dary významným členům komunity a nejspíše i nějakými kultovními významy, nikoli však jako obchodní artikl, ačkoli o přesuny materiálů na velké vzdálenosti nebyla ani v této době nouze. Šlo hlavně o kamennou surovinu používanou k výrobě nástrojů, která ač dostupná na bližších nalezištích, byla často dopravována z jiných, vzdálených i stovky kilometrů. Bohužel mnoho z artefaktů bylo vyrobeno z materiálů s omezenou trvanlivostí, čímž jejich celé spektrum téměř kompletně uniká možnosti našeho zkoumání. Patří mezi ně zejména rostliny, kůže, dřevo a další netrvanlivé přírodniny včetně většiny barviv. I s tímto segmentem je třeba při úvahách o životě dávných kultur počítat.

 
Společnost gravettienu je možné popsat jako nepříliš rozsáhlá společenství širokých rodin svobodných lidí, spontánně spjatých jak společnými zájmy a potřebami, tak přirozeně i rodovými pouty, v němž však samozřejmě nechyběla přirozená hierarchie. Vztah mužů a žen lze v takové společnosti považovat za přirozený a harmonický. Přírodní zdroje nebyly nikým vlastněny, byly volně k dispozici všem a v zájmu skupiny rovněž bylo co nejvíce rozvíjet schopnosti všech jedinců ve společnosti. Jednotlivé rodiny byly spíš menší, reprodukce omezená tak, aby bylo možné o každé dítě se v nelehkých podmínkách tohoto způsobu života dobře postarat. Společnosti tak byly velmi stabilní.
Každý hrob a kosterní materiál gravettienců je nesmírně vzácný a ceněný, protože stejně jako ostatní lidé v paleolitu, ačkoli jistě měli řadu pohřebních zvyklostí inspirovaných nám bohužel neznámými nábožensko-mytologickými představami, téměř vůbec nepohřbívali pod zem. Mrtvá těla ukládali pravděpodobně, tak jako tomu bylo u některých kmenů severoamerických indiánů, na plošiny na stromech nebo do pohřebních chýší. Nehluboko do věčně zmrzlé země pochovali jen výjimečné a zvláštní, nebo řekněme, podivuhodné lidi. Teprve následně a pouze výjimečně se některé lidské kosti ukládaly do mělkých hrobů. Skutečně rovnou primárně do země pohřbená lidská těla zůstávala mumifikovaná mrazem permafrostu téměř netknutá celá staletí. Archeologie paleolitu v žádném případě nemá k dispozici velká plošná pohřebiště. Ale právě Morava dala světu největší kolekci kosterního materiálu někdejšího člověka.

 
Tato rozvinutá kulturní fáze pak končí poměrně náhle nástupem poslední doby ledové provázené ve střední Evropě maximálním rozsahem zalednění a drsnými tundrovými podmínkami v úzkém koridoru mezi čely severských a alpských ledovců (asi před 18 tis. - 16 tis. lety). V západních Čechách nebylo gravettienské osídlení zaznamenáno.