22. 9. 2008

Vývoj Českého masivu II.

Koncem starších třetihor, v období zvaném oligocén, se v jižním a východním sousedství stabilizovaného Českého masivu začaly vrásnit Alpy a Karpaty. Vrásné pohyby probíhaly od jihu k severu, a na blok Českého masivu tlačily obrovskými tlaky, které v první fázi způsobily jeho rozlámání na kry podél zlomů, nebo spíše celých zlomových systémů. Ty měly dva základní směry, pojmenované podle hlavních pohoří, která jimi vznikla, tj. sudetský (směru SZ-JV) a krušnohorský (JZ-SV), tedy zhruba na sebe kolmé. To je příčinou, proč okrajová česká pohoří vymezují zhruba tvar kosočtverce.

Jelikož horotvorný tlak alpínských pohoří neustával, reagovaly jednotlivé kry v dalších fázích tektonickým zdvihem (tak vznikla jednotlivá pohoří), nebo naopak poklesem (zde vznikly kotliny a brázdy), a to za celkového vyklenutí celého Českého masivu, který se tak zvedl nad své okolí.
Původní výška zarovnaného povrchu byla v celém území okolo 300 – 500 m, přičemž se při uvedených tektonických pohybech kry zvedly až o tisíc metrů. Tím pohoří dosáhla zhruba dnešní výšky.

Tyto pohyby tedy dosáhly efektu regulérních horotvorných procesů. Geomorfologický efekt spočíval v tom, že různé rozlehlé partie těchto parovin byly vyzdviženy do vrcholových poloh a přeměněny v pohoří, ve kterých však chybí ostré tvary reliéfu, jak je známe z mladých vrásových pohoří, např. Vysokých Tater, ale jsou naopak díky technologii svého vzniku zaoblené.

Rychlý zdvih (chápáno ovšem geologicky; jednalo se o miliony let) vyvolal zásadní změny v reliéfu všech pohoří. Jejich podstatou bylo výrazné oživení zpětné říční eroze. Řeky, které měly do té doby nepatrný sklon a líně se klikatily na dně mělkých údolí, získaly na erozní síle a od zlomových okrajů začaly rozrývat pohoří hlubokými údolími, čímž výrazně měnily jejich vzhled. Začal se ale zásadně měnit i směr říční sítě. Nová údolí směřovala nejkratší, tj. příčnou cestou do nitra pohoří a rychle je rozčleňovala.
Naše doba zastihla tento proces před dokončením. Před tím, než dojde k opětovnému zarovnání současných okrajových pohoří Českého masivu v novou parovinu tak, jak se to podobně stalo už dříve, těsně než se zpětná eroze z protilehlých stran setká, vytvoří na rozvodích relativně ostré hřbety. My jsme však, jak už bylo řečeno, svědky neukončenosti tohoto procesu. V pramenných oblastech, kam ještě eroze nedošla, jsou tak dosud zachovány staré původní paroviny.

Čtvrtohory jsou tedy obdobím, ve kterém dostala geografie Evropy přibližně dnešní podobu. Největší podíl na jejím dotvoření měl, kromě zmíněných horotvorných procesů, zejména průběh čtvrtohorního klimatu. K jeho pochopení je ovšem třeba se podívat dále do minulosti.

Atmosféra, nacházející se na Zemi po její konsolidaci, neobsahovala kyslík. Na povrch Země dopadalo UV záření a účastnilo se chemických reakcí probíhajících při vzniku prvotních hornin. Obsah oxidu uhličitého v atmosféře tak před 3,5 mld. let, kdy začaly vznikat první bakterie, činil kolem 80%, zatímco posledních 600 mil. let, od konce prekambria, se obsah CO2 drží už trvale přibližně na dnešní úrovni. Naopak postupně stoupal podíl kyslíku. Jakmile stoupl podíl O2 nad 15%, vznikly na Zemi první organismy dýchající kyslík.

Klima bylo po většinu historie Země teplejší než dnes, avšak existují doklady o opakovaném totálním zamrznutí Země, a to v době mezi 2,4 - 2,2 miliardami a 750 - 580 miliony let. Příčinou těchto globálních zalednění, v jejichž průběhu zřejmě zůstávalo volné moře pouze v oblasti rovníku, bylo pravděpodobně to, že chemické zvětrávání hornin v teplém prostředí odčerpalo z atmosféry oxid uhličitý. Země se tak ochladila a zamrzla až do doby, než se sopečnou činností opět nahromadily skleníkové plyny. Má se za to, že jejich spojením s vodními parami přítomnými v ovzduší se za určitých podmínek vytvořil superskleníkový efekt, jenž během několika staletí „skokem“ opět změnil klima z mrazivého na nejteplejší.

Po poslední z těchto ledových dob následoval v prvohorách prudký rozvoj mnohobuněčného života. V průběhu mnoha milionů let jeho vývoje však postupně nastalo ještě několik dalších období, kdy následkem klimatických změn, zahrnujících i podstatné změny teplot, vymřela většina života na Zemi. Proběhly však působením odlišných mechanismů. Jsou jimi zejména období „ordovik/silur“, jehož příčinou byla doba ledová, následující po výzdvihu Apalačského pohoří, „perm/trias“, kdy na Sibiři došlo k rozsáhlým čedičovým výlevům a „křída/třetihory“, o němž se soudí, že je způsobil dopad asteroidu v dnešním Mexiku, když zároveň došlo i k rozsáhlým výlevům čedičů v Indii.

Ochlazování vedoucí ke čtvrtohorním glaciálům, představujícím období přibližně posledních 2 mil. let pak začalo již před 40 mil. let, ale jeho příčiny je třeba hledat jinde.

I tato zalednění, ačkoli byla s předešlými nesrovnatelná jak rozsahem, tak i tvrdostí podnebí, měla na tvář Země velmi výrazný vliv. Před 30 mil. let se zvedají Andy, Himálaje a Tibet a před 3 mil. let se uzavřela Panamská šíje. Docházelo tak mimo jiné ke změnám pohybu mořských proudů. Ty mají na zemské klima samozřejmě velmi výrazný vliv, ale pravděpodobně rozhodujícím činitelem při vzniku čtvrtohorních glaciálů byly změny oběžné dráhy Země kolem Slunce.

Čtvrtohory se tak staly ve srovnání s předchozími obdobími velmi chladným obdobím se střídáním glaciálů a interglaciálů. Glaciály znamenaly poměrně prudký nástup ochlazování s kulminací nejnižších teplot až téměř na samém jejich konci, po kterém nastávalo velmi rychlé oteplení. Prudké změny klimatu se tak kumulovaly na začátku a na konci glaciálů. Nastávaly během pouhých desítek let. Menší rozdíly způsobovaly tyto změny v tropech, větší ve středních a vysokých šířkách. Celkově však přinesly sušší klima a silnější cirkulaci atmosféry, která mimo jiné přispívala k typickému ukládání čtvrtohorních spraší.

Interglaciály byly přibližně pětkrát kratší než glaciály, s globální teplotou nepatrně vyšší než dnes. Holocén, tj. období, v němž žijeme, se tak ve čtvrtohorách stává zatím asi nejdelším stabilně teplým obdobím, přičemž poslední chladné události spadají jen do přechodu posledního glaciálu v holocén před asi 8200 lety. Klimatickým optimem pak je možno nazvat dobu před 8 až 6 tis. lety. Teplejší byl středověk v Evropě a severním Atlantiku mezi lety 1000 - 1200, zatímco od 14. do 19. století bylo toto období naopak vystřídáno malou dobou ledovou, charakterizovanou jak chladnějším podnebím, tak i rozrůstáním Alpského ledovce.

Na území Čech je trvalé souvislé hluboké promrznutí půdy udáváno ještě před 11 500 - 10 000 lety. Nesouvislé pak odborníci předpokládají v Krkonoších i na počátku doby poledové zhruba ještě před 7 500 lety. Poslední ledovce v Krkonoších roztály před 9 000 - 7 500 lety.

Žádné komentáře: