Více o vzniku Země

Vesmír je starý 13,7 miliardy let. Prvky z nichž se skládá tu v úplnosti byly asi 9 miliard let poté. Země i další planety sluneční soustavy vznikly shlukováním mezihvězdné hmoty zbylé po vytvoření Slunce přibližně před 4,6 miliardami let. To jsou dvě vybrané události tvořící hrubý rámec podivuhodného vývoje od hmoty, jejíž stav je těžké si i jen představit k dnešnímu stavu věcí, který se sice na povrchu jeví zcela pochopitelným, nicméně ve skutečnosti se stále úplnému pochopení vzpírá.

Představme si tedy shlukování hmoty. Jak planeta rostla, zvětšovala se i její gravitace a přitahovala další, a také hmotnější tělesa. Celý její povrch byl pokryt krátery od dopadů těchto těles. S nárůstem objemu rostla nejen intenzita nárazů, ale i množství tepla, které při nich vznikalo. Další a další nárazy tavily zemský povrch, který byl nakonec tvořen doruda rozžhaveným magmatem, které pokrývalo celou planetu. Země se dočasně proměnila ve žhavou kouli s oceány plnými magmatu, do nichž stále narážela další tělesa a po dopadu se okamžitě tavila. Teploty dosahovaly takových hodnot, že se jednotlivé prvky začaly od sebe oddělovat. Těžší prvky, kovy, klesaly ke středu, zatímco lehčí zůstávaly na povrchu. Některá tělesa obsahovala i nemalé množství vody, která se převážně odpařila již při dopadu. 

Na rozdíl od kovů, které klesaly směrem ke středu, vodní pára spolu s jinými plyny a oxidem uhličitým stoupaly vzhůru. Vytvořila se hustá mračna. Kolem Země vznikla ze sopečných plynů prvotní atmosféra. Počet planetek dopadajících na zemský povrch se postupně zmenšoval a oceán magmatu pomalu chladnul. Jak chladnul povrch Země, začala klesat i teplota atmosféry. Po mnoha stovkách milionů let, kdy postupně slábl déšť meteoritů na povrch planety, se prostředí uklidnilo natolik, že mohly vzniknout první horniny. Pravděpodobně tehdy ještě nefungovala desková tektonika, ale již existovala atmosféra (zcela odlišná od současné), i zárodky hydrosféry, a také už tehdy pravděpodobně vznikal život v podobě jednobuněčných organismů, jež jsou datovány z období před 3,8 miliardami let.

Významným zlomem v životě Země bylo nastartování deskové tektoniky, k němuž došlo přibližně před třemi miliardami let. Od té doby se litosférické desky pohybují, překrývají, vyzdvihují, vrásní a lámou. Při jejich kolizích vznikají nová a nová horská pásma, někde se desky překrývají a taví a jinde zas rozestupují a přirůstají o vyvěrající a tuhnoucí magma. Tento proces pokračuje i dnes. Během vývoje prošla tímto cyklem již vícekrát značná část materiálu, tvořícího zemskou kůru a nejstarší hornina, která přetrvala až do dnešních dnů je datována přibližně do doby před čtyřmi miliardami let a našla se v Severozápadních teritoriích v Kanadě u řeky Acasta. Na území České republiky se staré původní horniny nenacházejí, známe je z doby před přibližně čtyřmi miliardami let jen z nejstarších kontinentálních štítů v Grónsku, jižní Africe, Austrálii a Kanadě. Většina hmoty Země však podlehla v průběhu času opakovanému petrologickému cyklu. 

Ten začíná magmatem, které se buď eruptivně dostává až k povrchu nebo tuhne v různé vzdálenosti od něj. Zvětrávání konsolidované horniny pak počíná buď hned nebo až za miliony let, kdy se teprve dostane na dosah povrchových sil po erozi nadloží. Tak třeba vystoupila z oderodovaných měkkých hornin hora Říp. Petrologický cyklus pokračuje zvětráváním hornin, zvětralý materiál je přemístěn, působí na něj atmosférické a hydrologické síly, mění své složení, míchá se s jinými materiály (například je unášen na dlouhé vzdálenosti koryty řek), usazuje se, zpevňuje a po poklesu do hlubin zemské kůry metamorfuje působením teploty a tlaku. Přeměněné horniny buď opět zvětrávají, jakmile se dostanou znovu k povrchu zemské kůry nebo jsou nakonec v hloubce roztaveny a v podobě magmatu se dříve či později dostávají k povrchu. To vše za neustálého pohybu litosférických desek, které kloužou po plastické spodní vrstvě zamského pláště a konkrétní místo zemského povrchu během milionů let unášejí do různých zěměpisných šířek a délek. 

Nejstarší horniny u nás jsou datovány do doby před 750 miliony let. Ale i přesto se na našem území možné stopy nejstarší minulosti planety nalézají. Podle některých vědců je totiž Česká kotlina považována za možného kandidáta na místo, kam mohlo někdy před více než dvěma miliardami let dopadnout velké těleso. Naše pohoří samozřejmě nemůžeme pokládat za zdvižený lem kráteru, protože Krušné hory jsou zcela mladé, vyzdvižené teprve na konci třetihor a hlavně během čtvrtohor. Krkonoše a Šumava zas prodělaly do dnešní podoby složitý vývoj, od několikerého zdvihu, počínaje prvohorami přes několikeré zarovnání. Teorie ovšem počítá s jiným scénářem, který je ale s uvedenými skutečnostmi v souladu. 

Dejme tomu, že kdysi dávno dopadl do oblasti dnešních Čech obří meteorit, a to nejspíš do moře. Teprve po mnoha milionech let připutovala na toto místo pevninská deska obsahující v sobě zárodek Čech. Jako deka se přetáhla přes místo bývalého pádu a žila svým vlastním geologickým životem. V obdobích tektonického neklidu, třeba při nárazu alpské soustavy, se však hluboké zlomy obkružující bývalý kráter kopírovaly do nadložních hornin. Podél těchto zlomů s dávným meteoritickým základem docházelo k výzdvihu pohraničních hor. Stín bývalého kráteru se znovu promítl do mladších hornin a jeho podoba se vytvořila jakoby znovu. Tato teorie není dosud dokázána a je otázkou, zda někdy dokázána bude. I bez ní je však geologická skutečnost České kotliny, na rozhraní dvou hlavních evropských geologických jednotek, fascinující svojí pestrostí a mnohotvárností.