Krajina a klima v pleistocénu a holocénu

Poslední údobí ve vývoji naší planety označujeme jako kenozoikum neboli novověk Země. Tato éra trvala asi 65 miliónů let. Tvoří jediné přirozené období, charakterizované vyvrcholením a dozněním mohutného alpínského vrásnění a postupným utvářením a modelováním zemského povrchu až do jeho nynější podoby. Rovněž vývoj života v celém tomto údobí má celkově shodné rysy a obdobný charakter. Geologové dělí kenozoikum na dvě nestejně dlouhá údobí, a to terciér a kvartér neboli třetihory a čtvrtohory. Třetihory zabírají většinu kenozoika, zatímco čtvrtohory představují v geologickém čase jen krátký okamžik, asi dvou milionů let. Dělí se dále na dvě údobí, a to na starší, pleistocén a mladší, holocén. Toto nejmladší období zatím trvá jen asi 10 tisíc let. 

Ve čtvrtohorách se vyhranila velmi výrazná podnebná pásma, a to pásmo arktické, mírné a tropické. Jejich hranice se ovšem podle kolísání průměrné teploty během pleistocénu značně měnily. Podnebí ve čtvrtohorách se vyznačovalo střídáním chladnějších dob ledových, tzv. glaciálů, a teplejších dob meziledových, tzv. interglaciálů. Během ledových dob se v předpolí severského ledovce, tedy i na našem území, rozkládala v šíři 200 - 300 km tři vegetační pásma, která označujeme jako tundru, step a tajgu. 

Přibližně před dvěma milióny let, na počátku čtvrtohor, byly porosty v České kotlině charakterizovány především jehličnatými lesy s pouze místně vtroušenými listnáči. Později v tundře, která se přimykala těsně k čelu ledovce, rostly různé mechy a lišejníky a zakrslé formy dřevin. Ve stepním pásmu rostly převážně různé druhy vrb, bříza, místy zakrslé formy borovic a vedle nich pak četné druhy kvetoucích rostlin. V pásmu tajgy, které bylo zatlačeno poměrně k jihu, rostly jehličnany a listnáče.

 
V poslední době meziledové pak pokrývaly naše území smíšené lesy, které byly při vyvrcholení následující poslední doby ledové nahrazeny tundrami a stepními tundrami. Později chladné stepní tundry postupně přecházely v lesostepi. Navzdory rychlosti některých klimatických změn spojených se zaledňováním se zdá, že většina živočichů i rostlin se mu dokázala poměrně dobře přizpůsobit buď přemístěním svého místního rozložení, nebo evolucí. S koncem poslední doby ledové pak byly tyto tundry a lesostepi postupně opětně nahrazovány zalesněním. Definitivní ústup ledovce trval celých šest tisíc let.

 
Během 6. tisíciletí BC, s nástupem teplejšího a vlhčího podnebí, se rozšířily doubravy, které časem vytlačily téměř všechny nelesní plochy. V klimaticky suchém kontinentálním období, které se rozšířilo v období 4500 – 2700 BC, se v nížinách a pahorkatinách rozšířily i teplomilné doubravy. V období 2700 – 1250 BC se zvýšila distribuce srážek a došlo k oceanizaci klimatu a rozrůstání smíšených lesů na dříve přechodně odlesněných plochách. 

Pro pleistocenní faunu byli charakterističtí především savci, a to hlavně chobotnatci. Největší z vyhynulých evropských pleistocenních slonů dosahoval v lopatkách až pětimetrové výšky. Žil v lesnatých porostech během meziledových dob. Ze všech vyhynulých pleistocenních zvířat je nejlépe známý mamut, význačný představitel glaciální fauny. Jeho hlavní rozvoj proběhl ve svrchním pleistocénu. Žil v tundře. Současně se slony žili v pleistocénu i nosorožci. K velkým významným pleistocenním savcům patří také kůň, hroch a jelen. Velmi pozoruhodným představitelem tohoto rodu byl obrovský jelen irský, jehož parohy podobné parohům daňka měly v rozpětí až tři metry. V pleistocénu žily v Evropě hojně šelmy, především medvědi. V předposlední době ledové u nás žil obrovský medvěd jeskynní, který pak vymřel během poslední doby ledové. Ze staršího pleistocénu je znám v Evropě šavlozubý tygr. Ve středním a svrchním pleistocénu žil v jižní i střední Evropě také jeskynní lev, který měl téměř stejnou kostru jako dnešní lev, ale vzhledem se od něho velmi lišil. Z dalších šelem se u nás vyskytovali během ledových dob například hyena, liška, vlk, stepní tchoř, nebo rosomák. Během pleistocénu u nás byli velmi hojní i hlodavci. Z této doby jsou zde také známí lumíci, syslové a bobr. Se zbytky savců se vyskytují v uloženinách ledových dob také zbytky ptáků, především kura rousného, kura alpského, některých sov, pěnkav a dalších.

 
Ve třetihorách u nás došlo k velmi výrazným změnám v říční síti, jejichž příčinou se krajina vyvinula do podoby, kterou měla při příchodu prvních lidí. V jejich závěru se vytvořil základ dnešní říční sítě, jejíž vývoj pokračoval ve čtvrtohorách zářezem koryt a tvorbou teras zhruba k dnešnímu reliéfu.
Na začátku tohoto vývoje se v okolí Českého masivu rozprostíralo moře. Česká vysočina byla zvlněnou kotlinou s výraznými jezerními pánvemi, přičemž odvodňování území probíhalo do odlišných oblastí. Mezi Chebskem a dnešním výtokem Labe z Čech existovala tři průtočná jezera. Vltava tehdy prakticky neexistovala, její horní tok směřoval přes ještě nevyvýšenou Šumavu jihovýchodním směrem. V celé plzeňské pánvi se rozprostíralo rozsáhlé jezero, které umožnilo vznik souvislého pokryvu nepřeměněných a nezvrásněných usazenin. Na přelomu třetihor a čtvrtohor se pak vytvářel úsek střední Vltavy, jehož podmínkou byl výzdvih Novohradských hor, který přerušil odtok do Dunaje. Vltava se tak stala hlavním tokem Čech. 

Během čtvrtohor vodní toky výrazně zahloubily svá údolí, a to až o sto metrů. Postupné zahlubování říčních údolí nebylo kontinuální, ale bylo ovlivněno čtyřmi výkyvy podnebí, díky nimž má většina údolí České vysočiny postupně se zahlubující stavbu se zbytky plochých částí, tzv. říčních teras. Reliéf krajiny má charakter střídajících se systémů údolních zářezů, mezi nimiž nacházíme zbytky starých reliéfů - zarovnaného povrchu. Etapy zahlubování odpovídají podmínkám, kdy řeky měly větší schopnost erodovat. Tato schopnost byla spjata s dobami ledovými, kdy docházelo k poklesu hladiny světového oceánu a řeky tím pádem dostaly více potenciální energie. V závislosti na klimatu kolísalo množství vod v řekách a tím i množství jimi unášeného písku a štěrku. Střídala se tak období prohlubování říčních údolí s obdobími, kdy se řeky nezahlubovaly a ukládaly terasové štěrkopísky. V meziledových dobách se usazovaly ze vzduchu spraše, vytvářející tenké pokryvy na plošinách, nebo mocné závěje na závětrných svazích.

I vývoj říční soustavy, tvořící dnešní Berounku, je poměrně složitý. Podle málo zřetelných stop tvořila Berounka uprostřed třetihor přítok velkého jezera v Polabí, k němuž protékala severně od současného směru toku kolem dnešních Kralovic a Kladna směrem na východ. Toky odvádějící vodu z vlastní Plzeňské kotliny původně směřovaly s největší pravděpodobností k severu do jezer, která se rozkládala v Podkrušnohoří. Tyto vodní toky samy vytvářely občasné jezero, rozlévající se přibližně na území dnešní Plzně.

 
V důsledku saxonských tektonických pohybů pak koncem třetihor většina řek v Čechách změnila svůj směr. Řeky Plzeňské kotliny, které byly původně rozděleny, se sjednotily do jediného povodí a vytvořily dnešní Berounku. Tok Berounky se tak stal přítokem Vltavy, tekoucí již dnešním směrem na sever. Sama Plzeňská kotlina se starším starohorním a mladším prvohorním patrem tak dnes zahrnuje tři terasy různých výšek vznikajících postupně počátkem čtvrtohor, v pleistocénu, odvodňováním třetihorního jezera.